Toulky přírodou
Včera jsme konečně vytáhli paty z území naší stáje a šli se podívat "za humna". Prošli jsme kolem ohrady sousední stáje a dorazili za roh na Panskou Líchu. Árčí zmerčil koně (jako na potvoru rezavý valach) a rozhodl se jít se seznámit. Jak už to tak bývá, já byla trošku jiného názoru, ale během chvilky jsme se dohodli a vyrazili rovnou za nosem.
Obešli jsme stáje a zalezli do lesa po stopách jiných koní. Stezky se spíš podobaly bahnitým potokům, takže i Artur uznal, že není čas na kraviny, zpomalil, dal hlavu dolů a koukal kam šlape a pečlivě vybíral nejvhodnější cestu. Společnými silami jsme se probrodili lesem a vynořili se na louce u třetí stáje. Klusem jsme louku přejeli a pokračovali v průzkumu další části lesa. Netrvalo dlouho a z lesní cesty se stala cestička, pak pěšinka a pak sotva viditelná stezka vyšlapaná od zvěře. Odvážně jsme se vydali touto stezkou a za chvíli se prodírali ostružinami a kopřivami. Artur se před tím nepozastavil a jak kamzík se prodíral mezírkami v porostu. Zahodila jsem otěže a odlepovala jsem od nás šlahouny ostružina bodláky. Aby toho nebylo málo, cesta se začala svažovat a klouzat. Už jsem nadávala jak špaček, kam jsem nás to zas dovedla, ale Árčí se vyškrábal na kopeček a dostali jsme se zas do normálního lesa. Už po třetí jsem takhle špatně zhodnotila situaci a snad už jsem se poučila - stezkou vyšlapanou od zvěře se prostě nedá projít!! Ale pořád mi nejde do hlavy, proč to vždycky ze začátku vypadá, že by se projít dalo?? :-)
Dneska jsem přijela ve chvíli, kdy si Árčí užíval polední siestu se slečnami z vedlejší ohrady. Všichni stáli u plotu s hlavama u sebe a klimbali. Přišlo mi sobecké ho takhle vytrhnout ze společnosti a odpočinku, tak jsem si sedla na balík sena, koukala a odpočívala také.
Artur mou snahu moc neocenil a po celou dobu čištění a sedlání mi dával najevo svou nevoli. Můj původní plán byl v klidu prozkoumat další světovou stranu. Ale měla jsem to vzdát už ve chvíli, kdy se skoro úplně dotažené sedlo ocitlo Arturovi na bedrech. I on sám, sedlo i deky, všichni zatloukli, jak se to stalo, tak jsme sedlali znovu - pro velký úspěch :D
Další famfáry bychom zasloužili ve chvíli, když jsme projížěli brankou do té zatracené zahrádkářské kolonie - je prostě všude a člověk se najednou objeví někomu na zahradě, ani neví jak. Poučena z minulé zkušenosti jsem nehledala nikoho, koho bych se zeptala kudy se dostanu do údolí, ale zavelela jsem úprkem v úprk pryč z nepřátelského území. K údivu Artura i mě nás nepronásledovalo žádné koště, ani vidle či rýč ani dělobuchy.
Druhá stránka mince byla Arturova radost z našeho "ústupu do předem připravených pozic". Včera jsem ho cválat nenechala a v podstatě od úterka neměl žádný větší pohyb a tak jsem byla obveselana dvěma kozly, které jsem taktak useděla. Pak ať mi někdo tvrdí, že zvířata nemají smysl pro humor :p
Ale musím říct, že mi rozum zůstává stát nad Arturovou mrštností a pohotovostí. Jak dovede z krásného spořádaného kolíbavého cvalu hodit takovéhle kozly v podstatě bez změny pravidelnosti chodu je mi záhadou. Ale asi bych na to měla co nejdříve přijít... :o))
Vrátili jsme se na pole za stájí a začal boj - Árčí hrozně spěchá domů. Nakonec jsme se nějak dohodli, ale výlet mezi tím přešel za mrzotvorné hranice :-( Budeme muset najít nějakého kolegu, aby nám dělal společnost.
Po návratu mě jeden z kolemjdoucích "nařknul", že jsem Artura uhnala. Pravda, Árčí byl trochu zpocený, ale to pán nevěděl, že já mám propocenou i mikinu protože ježdění opravdu není jen vození si zadku na koníčkovi :-) A hlavně ten koňskej opičák má pořád sil dost...já nemůžu na nohy a zas usnu jak špalek dřív než se vůbec přikryju :-D
A zítra uvidíme podle počasí :-)